Některé texty jsou převzaté z mého starého blogu Atyiya

Kiwendotha

3. října 2011 v 13:42 | Ramalia |  Tam jsem byla...
Rozhodla jsem se s vámi ještě pěkně za tepla podělit o své víkendové zážitky.


Moje spolužačka Owotanla, mě přesvědčila abych s nimi jela na víkendovou výpravu Kiwendothu. Takže jsem se přidala a s kmenem Jestřábů jsem s krosnou na zádech vyrazila na vlak. Cesta byla dlouhá a poměrně vyčerpávající. Tři přestupy... z čehož jeden spočíval v úkolu dostat se z vlakového nádraží v Dejvicích na Hlavní nádraží. Cesta metrem byla velice úsměvná, skupina 23 (?) osob s krosnama na zádech a témeř bez přestávky v poklusu... ani bych se nedivila, kdybychom někomu způsobili újmu na zdraví. :)
V sedm hodin večer jsme dorazili do Kácova, děti ve většině daly krosnu do auta a všichni jsme vyrazili směr louka. Mělo to být nějakých pět kilometrů. Šlo se po tmě, byla to... velice zajímavé :D Přes louky, louže a obrovské množství bahna. Menší děti začaly trochu pofňukávat, protože měly mokro v botech, byla jim zima nebo byly unavené. Během cesty se také rozšířila poplašná zpráva, že jsme se ztratili... omyl... sice jsme místy nevěděli, kde jsme, ale šli jsme správně... sice delší cestou s úžasnou noční vyhlídkou...
Nakonec jsme dorazili asi v devět hodin. Na tábořišti, kam nás pozval kmen Strážců údolí bylo několi kmenů a každý měl vlastní týpí. Jen co si tak pamatuju: Jestřábi, Stopaři, Bobři, Ťapáči, Strážci údolí, Tate osmaka, Tusilago... Všichni jsme se vměstnali do týpíčka, někdo se najedl a šlo se spát. Chtěla bych vědět, kdo tu první noc nepromrzl. Ze mě byl velký rampouch zakuklený do spacáku :)
V sobotu ráno Owi rozkřesala oheň a šlo se ven, zazpívat raní píseň. (Pro mě to byl úžasný zážitek. někdo zabalen v dece, někdo v pyžamu, někdo už oděn do indiánského. Všichni stáli s tváří k východu a zpívali píseň v pro mě neznámém jazyce. S tou mlhou kolem, prvními slunečními paprsky... kouzelná podívaná :))
Po snídani sme my velcí byli rozřazeni na stanoviště a byly nám přiřezeny úkoly. Já s Owíkem jsem měla skvrnění králíka. Úkol spočíval v tom, že nějakých dvacet metrů od nás byl ny trojnoze připevněný obrázek králíka s fleky a děti musely ty fleky překreslit na svého králíka.
V deset hodin začala samotná velká hra Kiwendotha. Celkem bylo třináct stanovišť. Děti nejdříve narýžovaly zlato, které pak vyměňovaly za výhody (korálky, deky, zbraně). Když pak na stanovišti odevzdaly výhodu, byl jim úkol zjednodušen. Za každou splněnou úlohu dostaly dřevěný korálek, který si navlékly na kožený řemínek...
Naštěstí bylo krásně a dalo se po louce chodit naboso. Takže těch pět a půl hodiny na sluníčku nebylo utrpením...
Po Kiwendotě se podával pozdní oběd a následovalo Pow Wow (indiánská slavnost tance). Sledovat celé to hemžení... Většina byla oděna v indiánském oblečení a ten tanec. Mě se to líbilo. :)
K večeři jsme si opekli buřty a následovala příprava na sněm. Za zvuku bubnu jsme potom všichni po tmě odcházeli na sněmoviště (ta tma byl trochu problém, terén byl nebezpečný :D).Usedli jsme na lavičky a slavnostně se zapálil oheň, ohnivec hostitelského kmene provedl dýmkový obřad, což se mi líbilo asi nejvíc, ta chvíle byla tak moc nabytá kouzlem a magičností, až jsem si myslela, že sedím někde jinde a pozoruji to kdysi v minulosti. Shlédli jsme scénku z indiánského nebe, což bylo vtipné zpestření. Hlavní náplní sněmu bylo vyhlásit a odměnit vítěze Kiwendothy a celkového vítěze všech čtyř velkých her. Nakonec s němu se zpívala nějaká píseň (stydíms e, že nevím, jaká to byla... alespoň jsem broukala do rytmu, abych tam nestála jak Y, když neznám slova.)
Večer u ohně nám Waki zahrál na kytaru a šli jsme spát. Nevím, jak je to možné, ale zase jsme promrzla (a to jsme byla víc oblečená, než první noc).
Neděle byla ve znamení úklidu a balení. Owotanla nám chtěla ráno udělt čajík, když se jí opět povedlo rozkřesat oheň, ale nakonec nešikovně strčila do kotlíku a opařila si nohu. Když se uvařil čaj, snědla snídaně, bylo potřeba vše sbalit a uklidit. Když měli všichni sbaleno, dětem pomáhal Waki a Owi jsem sbalila krosnu já, tak se složilo týpí.
Rozdala se svačina a vyrazilo se na vlak. Tentokrát za světla a už tou správnou (kratší) cestou. Ani mi to nepřišlo jako 5 kilomentrů a krosna na zádech mi vůbec nedělala problémy, dokonce ani děti si moc nestěžovali (taky neměli na co, krosny jim zase odvezlo auto). Cesta vlakem, byla tentokrát spíš zdlouhavá, ale přežili jsme ji ve zdraví. Akorát nevím, kde ty děti braly energii, aby mohly dělat takovej bugr... :D

Co víc dodat? Owi se mi omluvila a myslelasi, že s nima po tomhle víkendu už nikam nepojedu. Ale vydržím víc, než na co vypadám :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Owotanla Owotanla | 3. října 2011 v 16:29 | Reagovat

Krásný zápis, jsem moc ráda, že tě to neodradilo, jinak ta píseň na sněmu byla Modlitba kmene Omaho, ale to ti nikdo neřekl :-) . Též jsem si to užila a všem vřele doporučuji zkusit nějakou akci podobného charakteru ;-). S modrou oblohou

2 Nobody Nobody | Web | 3. října 2011 v 21:59 | Reagovat

Čte se to krásně, člověk by až záviděl, ale jinak je úplně jasný, žemy citlivky by sme padly hubou do bláta po sto metrech. Ovšem co mě děsí ještě víc, je přítomnost více dětí na jednom místě! :-D

3 pavel pavel | Web | 4. října 2011 v 0:17 | Reagovat

Muselo to být milé, vrátit se do detství. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama